Píseň uruguayské skupiny věnovaná splínu pracuje s motivem mozaiky, která se postupně rozkládá. Odkrývá snové světy, které jsou na první podhled nádherné, ale překypují tolika motivy a informacemi, že se cítíme zahlcení. V pestrém klipu důležitou a symbolickou roli hraje také keramika a umění kincugi, které nás učí milovat vlastní nevyhnutelné jizvy.

Černobílý videoklip zobrazuje proud vědomí, v němž autor přepracovává struktury tvořené rozbitým asfaltem, lišejníky či sklobetonem. Ty kombinuje s ilustracemi ze starých učebnic a encyklopedií, které jsou v jeho pojetí podobné šamanským kresbám. Z temné a surreální změti se vynořuje hlava – fotografie Edgara Allana Poea.

Kratičká, ale podmanivá nenarativní animace mladého polského autora.

The Closing Door  je vizuálně atraktivní videoklip k písni známého irského interpreta, v němž se vydáte na tajemnou cestu vykreslenou pomocí jednoduchých tahů štětcem a černým inkoustem. Estonská autorka pracuje s černobílým laděním a rámuje klip abstraktními pasážemi.

Rytíř, který má podobu stínu, se vydá na průzkum interdimenzionálního hradu. Na cestě ho pronásledují neustále se rozpínající kořeny růže. Videoklip, který je možná inspirovaný příběhem o Šípkové Růžence, kombinuje dvě polohy – nejprve barevnou pohádkovou a následně temnou abstraktní, odkazující na osidla strachu.

Kytary dozněly. Po nočním koncertě se rockerova cesta domů mění v podivný trip. Hranice mezi tím, co bylo, bude a co se možná nikdy nestalo, se rozmazává. Tento groteskní průlet zamlženou (ne)realitou těží ze zdařile budované atmosféry pofidérních benzínek a barů, které spojuje poněkud zlověstný jelen.

Rozhovor vedený s diváky na téma vzájemného vlivu mezi zprávami a lidmi: jak zprávy lidi ovlivňují, jak lidé formují události a jak se z událostí stávají zprávy. Příběh se paralelně rozvíjí ve dvou světech – ve světě polorealistickém a ve světě abstraktním/metaforickém. Tyto světy se doplňují, někdy spolu interagují a často se přelévají jeden v druhý.

Jednotlivé schizoidně vyprávěné epizody provázejí instrumentalizací života, vytvářením braku (zrcadlo filmu samotného) a personifikací stroje. Snímek vychází z autorovy nekonečné nenávisti vůči počítačům a v hlubším smyslu zkoumá hranice odporu v digitálním věku.

Indická kulturní tradice vyžaduje, aby mladé dívky byly zasvěceny hinduistickému chrámu, kde se z nich stanou chrámové tanečnice a kněžky sloužící božstvu až do konce života. Při obřadu zasvěcení dostanou muttu, červenobílý náhrdelník symbolizující jejich postavení. I přes výjimečně krátkou stopáž se autorce daří vybudovat tísnivou atmosféru, a to i díky využití tradiční indické hudby.

Jsme si všichni rovni, nebo někteří z nás využívají druhé? Tento nenarativní film zkoumá možnosti textilních materiálů a technik v kombinaci s pohyblivými obrázky. Soundtrack od hudebního dua Nadváha je sešitý pomocí repetitivních zvuků šicího stroje.