Krátký film o životě po ztrátě milované osoby zpracovává citlivé téma prostřednictvím hraného i animovaného filmu. Skutečné příběhy doplněné o animované rekonstrukce bolestných situací nahlíží do myšlenek trojice mladých lidí, kteří jsou předčasně vystaveni problematice smrti. Vedle přemalovaných reálných záběrů využívá autorka i abstraktní animaci.

Známý kanadsko-francouzský režisér, tvůrce autorských filmů, zakázek, ale i ilustrací, přichází s novým klipem. Postavil ho na naivním, ale o to účinnějším výtvarnu. Malá loďka plující na moři za doprovodu příjemné hudby nabírá rozjařené hosty cestou na mystický party ostrov.

Nevím co kombinuje prvky mainstreamových filmů jako například zábavnou dramaturgii či prvky překvapení typické pro grotesky atp. s postupy avantgardního filmu jako např. techniku zkratky či formální a estetickou redukci obrazů. V tomto netypickém žánrovém hybridu si tedy publikum samo musí najít cestu mezi humorem a vážností.

Videoklip k nostalgické písni propojuje v obraze dva zdánlivě odlišné světy. V prvním plánu je to příběh mladé dívky, která má ráda šneky. Tato do fialových odstínů laděná „lovestory” se ale odehrává na pozadí drastických válečných výjevů, přičemž se oba motivy specifickým způsobem doplňují, prolínají a propojují.

Fobie mohou mít mnoho podob. Když se ale zhmotní do škodolibého plstěného stvoření, končí veškerá legrace. Ve svém absolventském filmu se Anna Mantzaris spojila se spolužákem z Volda University College a zaměřili se na hrdinu trpícího strachem z lidí. Oceňovaný snímek vážné téma pojednává směsicí dramatu a úsměvných momentů.

Experimentální videoklip hravě používá plastelínu k zachycení nesouladu mezi tím, jak se cítíme uvnitř, a tím, jak se prezentujeme před světem a na sociálních sítích. Autorská dvojice Eliška Oz a Lee Oz se již delší dobu na tento typ animace specializuje a dosahuje s ní neobvykle fluidních výsledků.

Osudy mladého zamilovaného páru, staré paní pečující o květinu na okně, úspěšného běžce či jednonohého žebráka na rohu ulice se v tomto kresleném snímku postupně prolínají za přítomnosti neutuchajícího větru, který je možné, stejně jako lidské kroky, považovat za metaforu neúnavného koloběhu života.

Náladová, temná až hororová, vizuálně působivá balada se odehrává v dobách, kdy osudy lidí byly ještě úzce spjaty s osudy ostatních bytostí. Zároveň lidé přijímali temnou stránku života, domnívajíce se, že dobro nepotřebuje jejich uctívání, a žili v atmosféře smrti. Muž a žena se zde snaží vyrovnat se svým údělem, jenže temné stránky lidské duše získávají navrch…

Krátká, hravá a příjemně stylizovaná „studie“ je autorskou interpretací myšlenek Egona Bondyho – známého českého básníka, spisovatele a především filozofa. Autorka se záměrně nesnaží ilustrovat komentář, naopak ho vizuálním ztvárněním vtipně doplňuje a rozvíjí pomocí asociací, metafor či nadsázky.

Lapeny ve fosfénech dávají dokumentární záběry odhalit svou pravou digitální podstatu a navrací se ke svým abstraktní kořenům, ke vzpomínkám na obrazy odvinuté ze závislosti na zobrazovaném a ovlivněné jeho vnitřním životem. Počítač vidí bez oči, algoritmus si představuje.